Dívka zimy

Kapitola první - Elis

15. dubna 2017 v 18:50 | Marka
Myšlenky se ztrácely v hromadě listí, která se každým dnem vršila. Listy se snášely melancholicky k zemi. Podzimní slunce ještě pálilo do kůže, ale do mojí tváře se už pomalu začínal opírat studený vítr. Přinášel z hor zimu. Vkrádala se potichu do údolí, zatímco jsem tiše seděla pod stromem na louce za domem. Prohlížela jsem si stébla trávy zmítající se ve větru. Nebe plulo stále jedním směrem. Nedokázala jsem přemýšlet, dokud mě z hlubin prázdnoty nevytáhl povědomí hlas.
"Koukej, co jsem ti přinesla." Jemná ruka mi podala knihu.
Položila jsem si svazek do klína. Vzhlédla jsem k Sashe. "Děkuju."
Jenom přikývla. Bez rozmýšlení sedla na své obvyklé místo vedle mě; začala si číst. Nemohla jsem sklonit zrak k drobným písmenkům. Stále mě něco nutilo si prohlédnout její obličej, vypálit si její rysy do mozku. Jemné světlé vlasy jí rámovaly obličej, spadaly po širokých ramenech. Chladné oči zaujaté úlomky informací otisknuté na nespočet stránek. Útlé rty předčítající si složitá anglická slova. Ostré rysy i všechno ostatní o ní samotné prozrazovaly víc, než by si přála. Pocházela z Ruska.
Zničehonic zabodla studánky do mých uhlově černých očí. Ve vzduchu visela otázka, ale ani jedna z nás nevydala hlásku. Je možné, aby člověk ucítil něčí pohled na svém těle?
Neznatelně jsem zavrtěla hlavou a utekla do nového příběhu v nové knize. Pod rukama mi probíhaly řádky, vlnily se na další stránky do dalších kapitol. Nechtěly mě nechat odejít do reálného světa, dokud se moje nejbližší kamarádka nepohnula. Promnula jsem si oči, jako bych se vzbudila z dlouhého snu.
"Promiň, musím už jít," zamumlala. "Na shledanou zítra." Knihu si vložila do podpaží a rychlým krokem mířila k silnici. Za pár okamžiků nasedne do auta, zmizí za zatáčkou, zatímco já tu budu postávat s její knihou. Dokud neztratím z dohledu její záda, budu pozorovat každý její krok.
 
 

Reklama