Deník

Co je nového?

12. dubna 2017 v 20:38 | Marka
Ahoj!
Nebojte, stále ještě pořád žiju. Rozhodla jsem se napsat článek, ozvat se, protože mám spoustu novinek.
Tak především se mám líp, protože jsem se rozhodla ničím se nestresovat. Mám toho stále hodně - přihlédneme-li k tomu, že jsem začala opět číst i psát. A všechno to souvisí se vším, takže postupně.
Dva až tři týdny zpět jsem prodělala změnu účesu, protože to chtělo změnu. Taky jsem si předpřipravila ofinu k dredům, které si doufám konečně nechám udělat v květnu. Opravdu se těším, protože jsem jako znovuzrozená díky něčemu, co mě naplňuje. S novým účesem jako bych najednou měla hned na vše lepší náhled, ačkoliv ještě pořád ve mně dřímá depka. No neřeším ji.
Tohle všechno souvisí s tím, že jsem začala mít opět chuť dělat něco, co mě vždy bavilo - číst. Opravdu se těším až si po Velikonocích opět přečtu něco, co jsem ještě nečetla. Nadchnuly mě spolužačky, protože pořád něco čtou a mně vždy bylo líto, že já už tolik nečtu. Jenže teď si přinesla jedna z nich do školy Harryho, kterýho už mám dávno přečtenýho, a ráda bych si ho přečetla znovu.
Potom jsem se zamyslela nad mým starým projektem, kdy jsem chtěla napsat knihu (asi 3-4 roky zpět), ale nedopsala jsem ji, protože se moje postavy dále nerozvíjely a děj byl okamžitě strhující, takže se nedal dál gradovat. To vše jsem nyní přehodnotila a začala psát znovu. Nebojím se ovšem, že někdy nedopíšu i to, co mám rozepsané a moc se mi to líbilo.
Rozhodla jsem se, že vám sem uveřejním něco málo z mé tvorby, ačkoliv to ještě několikrát předělám a poupravím. Budu potřebovat zkrátka dobrou odezvu - jak se vám to četlo, co vám na tom vadilo a upravit to. Opravdu mám radši kritiku se smyslem než jen povrchní "Hezký".
Začnu s uveřejněním první kapitoly, ale asi až napíšu druhou. Respektive až se k tomu dokopu, protože ji mám částečně vymyšlenou, ale nevím, jak to vše bude.
Tady jsem já po ostříhání s Tomem, když jsem mu dala dárek (tričko) k narozeninám:

Tygře, tygře

18. února 2017 v 19:22 | Marka
Před nedávnem jsem si řekla, že by to chtělo další článek na blog. Je pravda, že kdybych se dokopala ho napsat hned, věděla bych víc, co vám chci sdělit. Trochu se bojím, že půjde jen o prázdné tlachání.
Ve škole to je haluz. Přestala jsem se stresovat písemkami, přestala jsem to tolik řešit - ale do školy věci dělám pořád. A ve vzniklém čase akorát lenoším a nic nedělám. Opravdu musím změnit alespoň to, že nečtu, nepíšu a nevytvářím obsah SOČky. Ano. V rámci školy jsem se zapojila do Středoškolské Odborné Činnosti (odtud ta zkratka). Budu zkoumat obsah šťav rakytníku a jeho účinky na člověka. Což znamená, že na blog budu mít ještě méně času.
Docela mě vytáčí, že něco nedělám se svým životem. Jsem unavená - jakože pořád. Nevím, co už udělat, abych se cítila líp a myslím, že je to právě tím. Konečně jsem si rozmyslela, o čem budu psát povídku, ale moc ještě nemám zvládnuté téma, takže ho asi zveřejním až později. Pokusím se napsat nějaké kapitoly nejdřív. Což znamená, že všechny moje projekty, které jsem měla rozepsané, jdou opět do pozadí. Změna je v tom, že předtím šlo o fantasy žánr, ale nyní mám vymyšlené celkem i reálné postavy, děj a reálie, avšak musím pár detailů doladit. Hodně doladit. Velký detaily.
Každopádně jsem se rozhodla, že konečně blog budu směřovat k tomu, pro co byl vytvořen. Jmenuje se Tigre's dreams, ale ještě jsem si žádný nezačala plnit, a proto začnu asi pomalinku hned plánovat. Přednastavím články, aby se tu něco dělo - alespoň nějaké fotografie a hudbu. Na komentáře budu opdovídat pravidelně a budu se tomu tady věnovat snad alespoň jednou týdně. Chtěla bych průměrně vydat 10 kvalitních článků měsíčně, ale už teď vím, že se to nestane ani o prázdninách.
Držím si palce. Možná se tu ještě zmíním o přestavbě pokoje, kterou jsem začala tohle léto a která ještě není hotová. Inspirovaly mě vaše články, o tom jak si někteří z vás mění vzhled, ložnice/pokoje apod a mně to připadá zajímavé. Díky za váš čas.

Jak život plyne dál (1)

21. ledna 2017 v 20:14 | Marka
Znáte ten pocit, kdy se svět okolo vás zpomalý a najednou jste o několik měsíců v jiném čase a prostoru? Mám ten pocit dnes a v posledních dnech i denně. Možná je to tím, že jsme se opět dostali do fáze roku, kdy za námi jsou Vánoce, začíná pololetí a mě za pár dní bude zase o jeden rok víc. Vlastně zítra. Mám ale pocit, že se nic neděje a přesto se mění spoustu věcí.
Když to vezmu kolem a kolem, tak ani nevím, co by se mělo měnit. Možná je to tím, že se těším na léto. Za chvíli přijde alespoň to jaro. Pak už to nebude dlouho trvat a přijdou vyšší teploty. Já se teď trochu duševně měním. Jsem nabitá kreativní energií. Myslím, že pomalu překonávám svoji melancholickou část - alespoň na nějaký čas. Konečně třeba naleznu rovnováhu mezi souděním a filozofováním nad naší společností a užíváním si bezstarostných večerů. Těším se na přátelé, které potkám na festech.
O to ale nejde. Těším se, že budu mít za sebou polovinu roku, tudíž polovinu starostí a polovinu písemek. Budu šetřit peníze, abych si konečně udělala vzhled podle toho, jak chci. Moc mě naplní to, že budu vypadat jinak.
Možná to zní povrchně, ale myslím, že v tom je hlubší význam, než to vypadá. Rozepisovala jsem se tu cca před měsícem o předsudcích. Chci sama předsudky překonat, nebýt pokrytec. Chci se vyjadřovat vzhledem - to co prožívám, svou duši a taky životní styl. Reprezentovat svojí komunitu - křesťani, punkáči a jednou třeba i dredaři. Svým způsobem se pohybuji ve všech komunitách, o kterých píše, ale zároveň ani do jedné z nich nezapadám jako "učebnicový" příklad. Pravda - punk nezná hranice. Je to ironie a paradox, ale nemám sílu vám to tu vysvětlovat. Prostě to tak je.

Focení? Nutím se

19. ledna 2017 v 21:48 | Marka
Víte, nikdo není odjakživa stejný, ale svět a život ho mění. Ačkoliv začínám článek touhle větou, chci ho věnovat focení. Možná je to věta, která úzce souvisí a zdaleka nesouvisí s celým článkem. Když jsem byla malá, byla jsem celkem fotogenické dítě. Nedělalo mi problémy, stejně jako většině z vás, v šílené náladě dělat na kameru či foťák opičky. Nyní je všechno jinak. Mám ráda focení, ale pouze z druhé strany.
Dva roky jsem chodila na fotografický kroužek, i když nejsem aktivní osobnost (raději se prostě flákám, vím to a říkám to nahlas a veřejně). Tam jsem pochopila, že moje silná stránka nebude před foťákem, ale za foťákem. Naučila jsem se spoustu věcí a především objevila zálibu v focení lidí, což je jedna z nejtěžších disciplín v focení. Nyní už na fotografování nemám čas, a tak nikam nechodím. Ze začátku jsem chtěla hledat v Pardubicích kroužek fotografování nebo francouzštiny, ale teď vidím, že bych na to neměla nervy - to vychází částečně i z lenosti. Taky mě psychicky moje škola vysává.
Jenže, ačkoliv ráda fotím lidi, nerada fotím sebe. Musím se do focení nutit. Možná si říkáte, proč to teda dělám, že? Na facebooku je zveřejňována miliarda fotek (možná i víc miliard). Lidé se fotí při každé hloupé činnosti (čištění zubů a záchod u některých nevyjímaje). Nikdy jsem nepochopila, proč to dělají, avšak chápu, proč to dělám já. Někdy je to z pouhé touhy se s něčím pochlubit, nebo upozornit (jenže při tom jak málo se fotím, tohle u mě opravdu nastane jednou za milion let). Nedávno jsem nad tím přemýšlela, protože miluju vyvolané - tedy hmotné - fotky. Ráda vzpomínám na akce, ale po čase vzpomínky blednou a ztrácí se do propadliště naší paměti. Nechci zapomenout ani na jeden zážitek s mými přáteli, a proto, ačkoliv se skoro s nikým nefotím, si ráda vyvolám fotky a koukám se na ně. Je pravda, že svoje fotky si vyvolává jen málo lidí - snad by museli být bohatí a narcisti. Ani já nemám tak dostatečný kapesný, abych lítala s každou fotkou k automatu na vyvolávání fotek. Ládovat peníze můžu do něčeho jiného - třeba do dredů. Takže já se fotím ze zřejmých důvodů - nechci abych zapomněla, nebo aby zapomněl někdo jiný. Na facebooku mám přátele, které znám, avšak nevídám je. Co když zapomenou, jak vypadám? Nebo změním účes - dredy - a oni mě nepoznají? Nerada zapomínám, nejsem ráda, když někdo na mě zapomene. Do focení se nutím z těchto důvodů.
Když už se fotka povede a nevypadám tam příšerně, ráda si ji pak vyvěsím na internet, nebo uložím do noťasu, ale jinak je to pro mě děs. Možná to vychází z toho, že si myslím, že mám zvláštní proporce obličeje, anebo že si tolik v otázce vzhledu nevěřím. Nakonec si ale věřím víc než kdejaká hezká holka, protože nenosím make-up a po většinu času se ani nemaluju. Nemám to za potřebí (Spíš jsem ráno líná jako prase vstát o 5 min dřív a večer raději budu koukat na Dva a půl chlapa, než abych se šla odlíčit).

Rychlodeník

9. ledna 2017 v 16:08 | Marka
Došlo mi, že kvůli hektickýmu návratu do školy jsem ani nenapsala něco jako "Vítám vás v novém roce!". Tak tedy vítám - pro mě to není až tak nic zvláštního. Silvestr jsem měla v plánu úplně jinak, než jak dopadl. Musím říct, že jsem ze sebe zklamaná, protože - ačkoliv jsme s přítelem původně měli být úplně jinde, nakonec onemocněl a byli jsme u něj doma, což se zvrhlo a šli jsme za jeho kamarády - a já jsem to tam úplně nezvládla. Nejde o to, že bych měla nějak moc drinků; šlo o blbou kombinaci. Nechci vypadat jako strašně velká alkoholička (to se ke mně nehodí, protože zas tak moc nepiju), ale o to víc jsem se zklamala, protože se pak o mě musel Tom starat. To je celkem jedno.
Chápu, že tohle vrhá špatné světlo na můj blog, ale stejně nemám důvod něco tajit, protože se to stalo téměř všem. Většině ve stejném věku jako jsem já - akorát ne všichni to vyvěsí na net. Nechlubím se, konstatuji.
Taky jsem přežila první týden ve škole. Bylo to dost těžký, ale tenhle týden je ještě horší. Naštěstí moje učitelka na organiku je nemocná, takže čtvrtletka z organiky se posunula, ale o to víc mě děsí čtvrtletka z matiky. Nebudu vás nudit detaily, ale to, že se nám písemka posunula, mi dává čas, abych napsala na blog. Takže si aspoň trochu zrelaxuji mysl než se vrhnu na učení se exponenciálních rovnic a logaritmů. Není to zas tak těžké, ale já vše zapomněla přes Vánoce.
Chtěla jsem vás informovat i to tom, že než začnu kutit nějaké povídky, mám pro vás vymyšlené nějaké články. V rozepsaných článcích mám několik témat, které snad postupně zpracuji (jedno z nich byl i tento rychlodeník). Nevím, kdy je zveřejním, ale myslím, že ve čtvrtek večer už bych mohla něco připravit na pátek. Uvidíme.

Povídka?

5. ledna 2017 v 16:44 | Marka
Než začnu psát přímo k věci: Trochu jsem zamrzla a nenapsala dlouho článek. Není se čemu divit. Když se člověk vrátí po vánočních prázdninách do školy - a tím pádem i do reality -, musí věnovat spoustu času tomu, aby si navykl opět na tyranský režim, pak taky učit se. Nebudu se omlouvat, protože chci psát hlavně pro sebe (i když mi na vás záleží). Hlavně se to bude opakovat celkem běžně a omluva po desáté je stejně prd platná. Budu se muset v blízkých dnech hodně učit a dělat prezentaci, takže tu teď týden moc nebudu. Na komentáře odpovídám pravidelně, tak snad mi to vydrží.
Každopádně se chci vrátit k tomu, o čem je (nebo má být) tenhle článek. Mám touhu psát příběhy. Nechci si je škudlit pro sebe a, ačkoliv už jeden mám rozpracovaný, chci psát i to, co by nebavilo jen mě, ale i vás. Rozhodla jsem se udělat anketu, kterou budu cpát ke každému článku. Mým cílem je zjistit, jaké povídky jsou pro vás atraktivní. Říká se, že fantasy a sci-fi jsou spíše pro úzký okruh lidí. Ovšem mě tyto žánry baví několikanásobně více, než romantické příběhy. Neštítím se nějaký přečíst, nebo napsat, ale rozhodně mě baví více právě fantasy. Nejspíš bych neuměla napsat dobrý romantický příběh, takže moc nechci fušovat do řemesla jiným (avšak člověk se tím může naučit hodně věcí a to je můj cíl).
Tímto článkem bych vás chtěla poprosit, abyste se vyjádřili. Možná na vás zareaguju, možná ne, ale spoustu věcí mi to řekne. Pokud vás baví více žánrů, protože jsem se snažila najít co nejvíce rozdílných témat, klidně hlasujte několikrát pro jiné možnosti. Jestliže budete hlasovat víckrát pro jednu možnost, nezabráním tomu, ale nebude to skutečný výsledek ankety, proto se toho vyvarujte, prosím.

Vyhořet, nebo vyhasnout?

23. prosince 2016 v 14:52 | Marka
Není lepšího příkladu, na kterém to vysvětlit než jsou právě tyto dvě slova: vyhořet, nebo vyhasnout?
Dlouho jsem nenapsala žádnou prózu. Moc bych si přála, abych našla opět inspiraci, chuť a pořádný nápad na povídku. Možná později i na knihu. Nedávno jste mohli číst na blogu rozhovor s bloggerkou (z blogu niternice.blog.cz), která vydala svou vlastní knihu. Já si ho přečetla a nakoplo mě to opět k tomu, abych se dala do plnění si velkého snu. Krom toho mi to pomohlo i k tomu uvědomit si, že velká nápověda, jestli člověk píše něco, z čeho by mohla vzejít kniha, je, že pokud to baví psát člověka samotného, tak to bude bavit i čtenáře samotné. Nikdy mě nenapadlo, nad tím takhle přemýšlet. Jsem moc vděčná za tohle vodítko ke snu.
Nevzdávám se, to já nikdy, ale potřebuju nakopnout. Nejde o lenost, nebo snad o nedostatek nápadů. Vždy mi všichni říkali, že umím poskládat slova, hrát s nimi symfonii, ovládat dojmy čtenáře, ale já poslední dobou pocit, že mi došla slova. Došly mi nápady, jak si hrát se slovy. Takže se ptám sama sebe: "Vyhořet nebo vyhasnout?" Bojím se toho, že už nemám, co bych světu řekla, ale pak se podívám na blog, kde píšu svoje myšlenky, kde dostávají konkrétní význam. Ožívají. A to mě okamžitě motivuje k tomu nepřestat rozvíjet svůj talent. Nemohu přestat psát, protože je to tak velká součást mě, že bych musela přestat existovat, přestat myslet, přestat cítit. Přestat žít.
Bojím se, že to lehce začalo tím, že jsem přestala číst, avšak pilně to napravuji a doháním. Je sice pravda, že moje povinná četba není úplně poctivá, i když se mi ty knížky ve většině líbí. Zkrátka mě tlačí především čas. Dlouho jsem nad tím vším přemýšlela. Možná prostě potřebuju rozepsat svůj mozek, nebo možná potřebuju jiný přístup. Každopádně blog jsem si založila právě kvůli tomu.

Vánoce v Pardubicích

22. prosince 2016 v 15:39 | Marka
Přes týden přežívám na intru v Pardubicích. Vánoce se tady diametrálně liší od těch našich na vesnici. Myslím to celkově - od lidí na veřejnosti, po naše soukromé Vánoce. Asi to je i tím, že jsem tu ve škole, tudíž samý stres, ale v čase Vánoc je všechno jinak. Možná to může působit jako přetvářka lidí okolo mě, avšak já jim na to kašlu. Nebudu si ničit náladu s lidmi, kteří jsou pouhými pozéry.
Nyní sedím ve škole - možná taky proto, aby to bylo ještě víc autentické. Nechci tu moc popisovat to, jak se slaví Vánoce (úplně se tomu nevyhnu), ale spíš náladu lidí. Nejraději bych to celé porovnala, ale zas vypichovat rozdíly nehodlám. Už jen proto, že by mě to nebavilo. Nevím, jak ten článek dopadne, ale doufám, že bude mít nějakou publikovatelnou formu.
(Ostatní jsem psala, když jsem přijela domů.)
V Pardubicích všichni lidi spěchají. Dřív jsem cítila ty Vánoce ve vzduchu mnohem intenzivněji, což je jeden z velkých paradoxů, co se týče mých Vánoc - ačkoliv paramo veškerou vůni přebije. Teď, když na mě křičí všude reklamy, všechno možné komerční pobízení a materialismus jako takový, mám pocit, že ty Vánoce už nemají kouzlo, že začínají být zbytečné. Lidi tu chodí naštvaní, nervózní. Nejsmutnější je to, že je to právě kvůli svátkům klidu a míru. Jenže to znamená, že jsou potřeba ještě víc než kdykoliv předtím. Vždyť by lidé měli být k sobě zdvořilí - nejen na Vánoce, ale proč s tím nezačít právě teď, v tomhle období? Ne ty Vánoce, kdy každý spěchá, avšak ten relax a pocit bezpečí domova. Na intru jsme pochopitelně se spolubydlícími oslavily Vánoce taky. Sice jedna spolubydlí nebyla na intru, protože dostala neštovice, ale s tou druhou jsme si udělali hezký večer. Po našem. Musím říct, že dárky nám vůbec nešlo, protože ani jedna neměla moc peněz na dávání dárků, Sára prostě neměla peníze na žádný dárky, takže ta nám je dát ani nemůže. Mně to nevadí, prostě si nadělíme vzpomínky, které nebudou tak smutné, nebo lítostné, jako je mají spolubydlící. Mám je strašně obě dvě ráda a tohle mě opravdu mrzí. Sáře jsem dokonce nabízela, aby strávila Vánoce u nás. Kdyby nebyla u přítela, byla rozhodnutá, že přijede. Takže z Vánoc v Pardubicích mě mrazí, ačkoliv tam není žádný sníh.
Dnes jsme ještě slavili Vánoce ve třídě. Poprvé jsem měla pocit, že jsme nějakým způsobem třída, ačkoliv nemám pocit, že bych tam zapadala. V poslední době přemýšlím nad tím, jestli tam mám nějaký větší kamarádky (kamarády tam máme jenom 3, protože jsme holčičí třída). Ale potom, jak se ke mně chovali dnes, mám pocit, že tam je několik lidí, co jsou rádi, že se mnou tráví čas. No nějaký to sociální trauma z tý třídy pociťuju, ale nic co by nebylo normální. Každopádně jsem dnes nešla do školy na sedmou, i když většina lidí šla, protože se mi nechtělo vstávat. Takže možná si můžu za to, že s nimi nedržím tak moc pohromadě, sama. Neřeším to, ale kvůli vám jsem si udělala graf. Haha.
Doma Vánoce trávíme spolu. Tenhle rok jede sestra na Vánoce na Slovinsko, takže budeme slavit Vánoce 2x s nejbližší rodinou, 1x se vzdálenější a pak jedu k přítelovi, abychom je oslavili spolu a s jeho maminkou. Možná ještě budou chtít jet někam k dalším příbuzným. Nejenže u nás, kde nejsou obchody a reklamní poutače, jsou lidi mnohem víc vstřícnější, ale mají i víc času si popovídat. Mám pocit, že doma jsou ty Vánoce mnohem lepší, klidnější. Méně materialistické a více o citech. Dokonce leckdo tu dárky sám vyrábí (dobře, tohle znělo tak trochu jak z vidlákova). Já sama jsem několikrát dala dárek, který jsem vyráběla. Mám je tu ráda, protože se cítím víc v bezpečí. Na město bych si zvykla, ale ne na shon okolo Vánoc, který tam panuje. Strašně mě to deptá a stresuje. Zvláště pak, když vidím, že spolubydlící dělá všechno pro to, aby její bližní a kamarádi (a kolikrát si to ani nezaslouží) měli radost, i když si nemůže dovolit moc utrácet peníze. O tom obětování se a radostí z maličkostí, o lásce... O tom jsou ty Vánoce, Vánoce doma.

Nevím, jestli tenhle článek je o něčem, ale asi jsem se potřebovala vypsat ze všech negací, co je okolo mě, co se týče Vánoc. Možná že až teď se můžu konečně těšit na Vánoce takovou tou dětskou radostí. Dnes mám totiž konečně dobrou náladu.

22x slovo Vánoce (+1 v závěru) ... Díky, že to nebudete počítat. Haha.

10. 12. 2016 Sobota

12. prosince 2016 v 17:39 | Marka
Ahoj. Že napíšu tento článek, jsem se rozhodla už v sobotu odpoledne. To jsem ještě netušila, že budu mít opět nápad nalakovat si nehty v ten nejnevhodnější okamžik, když jdu dělat nejvíc věcí. Omlouvám se předem za překliky, protože i když si lakuju nehty jen velmi zřídka, nikdy s nimi neumím psát na klávesnici. Prosím vás o případnou opravu dole v komentářích.
Omlouvám se, že jsem odbočila. Každopádně nenapadlo mě nic jiného, že vám sem popíšu, co jsem dělala v sobotu. Celý ten den se neslučuje s ničím, co normálně dělávám během roku, takže mě to dost samotnou překvapilo.
Možná bych měla začít tím, že jsem nikdy nebyla ani na pečení, ani na vaření. V posledních dvouch letech se to zlomilo. Těžko říct proč. Možná protože jsem byla doma sama a byla jsem nucena si uvařit, možná protože jsem se po devátý třídě rozhodla studovat chemii. Většina holek díky vaření doma umělo vařit v laborce. Ovšem já jsem jiný případ jako téměř vždy. Díky dodržení postupů v laborce, jsem začala dodržovat i návody v kuchyni - i když si je stejně pořád upravuju podle sebe, protože jsem nepozorná a tvrdohlavá. Avšak to, že mi to začalo jít a občas jsem nucena si uvařit, mě nedonutilo vařit a péct dobrovolně, čímž se konečně dostávám k jádru věci. Po dlouhé době jsem pomáhala mamce v kuchyni, dokonce jsem jí pomohla s cukrovím - vykrájela jsem minnulý pátek (2. 12. 2016) perníčky. A tuhle sobotu jsem se rozhodla, že s tím pomůžu opět, a nazdobila jsem je. Většina dopadla dost retardovaně, anebo dost mizerně, ale i tak se to mamce líbilo. Nejděsivější bylo, že nemůžu říct, že by mě to vůbec nebavilo. Po půl hodině mě teda verva opustila, ale myslím, že je to dost normální. Mamka byla unešená z toho, jak jsem se s tím vůbec nes*ala a rychle to zdobila. Nebaví mě precizně si s něčím vyhrávat, protože nejsem zručná. Příroda mi zkrátka nadělila jiný věci.
Večer jsem dokonce počítala matematiku, což mě úplně odrovnalo. Z mých článků za chvíli pochopíte, že tělocvik a matematika jsou pro mě dost neoblíbený předměty. Každopádně učení se mi vyplatilo a vypadá to na dobrou známku. Mohla by to být jednička, kdybych nebyla blbá a uměla násobit. Ještě víc se stydím, když v písemce byl úplně stejný příklad, který jsem v sobotu počítala u Maturity duchů. Příště si dám pozor a mimochodem - Maturita duchů je fajn film. Klidně se na něj koukněte.


 
 

Reklama
Reklama