Kapitola první - Elis

15. dubna 2017 v 18:50 | Marka |  Dívka zimy
Myšlenky se ztrácely v hromadě listí, která se každým dnem vršila. Listy se snášely melancholicky k zemi. Podzimní slunce ještě pálilo do kůže, ale do mojí tváře se už pomalu začínal opírat studený vítr. Přinášel z hor zimu. Vkrádala se potichu do údolí, zatímco jsem tiše seděla pod stromem na louce za domem. Prohlížela jsem si stébla trávy zmítající se ve větru. Nebe plulo stále jedním směrem. Nedokázala jsem přemýšlet, dokud mě z hlubin prázdnoty nevytáhl povědomí hlas.
"Koukej, co jsem ti přinesla." Jemná ruka mi podala knihu.
Položila jsem si svazek do klína. Vzhlédla jsem k Sashe. "Děkuju."
Jenom přikývla. Bez rozmýšlení sedla na své obvyklé místo vedle mě; začala si číst. Nemohla jsem sklonit zrak k drobným písmenkům. Stále mě něco nutilo si prohlédnout její obličej, vypálit si její rysy do mozku. Jemné světlé vlasy jí rámovaly obličej, spadaly po širokých ramenech. Chladné oči zaujaté úlomky informací otisknuté na nespočet stránek. Útlé rty předčítající si složitá anglická slova. Ostré rysy i všechno ostatní o ní samotné prozrazovaly víc, než by si přála. Pocházela z Ruska.
Zničehonic zabodla studánky do mých uhlově černých očí. Ve vzduchu visela otázka, ale ani jedna z nás nevydala hlásku. Je možné, aby člověk ucítil něčí pohled na svém těle?
Neznatelně jsem zavrtěla hlavou a utekla do nového příběhu v nové knize. Pod rukama mi probíhaly řádky, vlnily se na další stránky do dalších kapitol. Nechtěly mě nechat odejít do reálného světa, dokud se moje nejbližší kamarádka nepohnula. Promnula jsem si oči, jako bych se vzbudila z dlouhého snu.
"Promiň, musím už jít," zamumlala. "Na shledanou zítra." Knihu si vložila do podpaží a rychlým krokem mířila k silnici. Za pár okamžiků nasedne do auta, zmizí za zatáčkou, zatímco já tu budu postávat s její knihou. Dokud neztratím z dohledu její záda, budu pozorovat každý její krok.


Zamrkala jsem. Tikot hodinek mi připomněl, kdo jsem. Ošila jsem se.
Za potokem jsem spatřila auto tety Doreen. Moje nohy ztěžkly. Mám tetu ráda, ale v poslední době se nad naším jídelním stolem rozprostřel černý dusivý mrak. Naše jídelna je jako bojové pole tiché války. Nikdy se nehádáme, ale obě víme, že ani jedna není šťastná. Doreen v poslední době moc nemluví. Věčně ukecaná ze sebe nevydá ani hlásku. Co si pamatuji, tak se odjakživa potýká s problémy v práci. Nikdy to nevěstí nic dobrého, ale vždy dokázala alespoň trochu žít.
Překročila jsem poslední kámen. Vydala jsem se po měkké pěšině k domu.
Dveře se otevřely, ještě dříve než jsem stačila zazvonit. Moje klíče ležely jako obvykle v keramické misce na poličce.
"Ahoj." Možná jsem v hloubi duše věděla, že žádná odpověď nepřijde.
Obešla jsem mlčící Doreen. Knihu jsem položila na skříňku a zmizela v koupelně. Cítila jsem ji v patách. Neodkladně se mnou potřebovala mluvit. Provedla jsem snad něco? Zmocnila se mě panika, protože jsem tušila něco opravdu špatného.
"Elis, musíme si zabalit věci," odmlčela se, "dnes jsem byla oficiálně přeložena. Máme na to pár dní."
Myšlenky se mi rozletěly všemi směry, jako byste rozkopli velkou hromadu neposedných listů. Vítr studený a ostrý přivál první sníh do mojí duše. Zároveň mě polilo horko slunečních paprsků, které opečovávají plody ovoce, aby dozrálo včas. Posadila jsem se na studené kachličky. Paniku střídal nepřirozený klid, prázdno v mé hlavě stíhala bouře. Věděla jsem to.
V mysli jsem si pořád opakovala jen jednu myšlenku. "Proč?"
Doreen se posadila vedle mě. "Už měsíce víš, že mi v práci dávali dost zabrat. Vzala jsem klidnější místo, takže budu mít víc času na tebe."
Zavrtěla jsem hlavou. Doreen jen semkla svoje úzké bledé rty k sobě. Poprvé mi za tu dobu, co bydlíme v tomhle domě, došlo, jak moc se jí prohloubily vrásky. Kruhy pod očima se vybarvily do ještě tmavší fialové. Celý její obličej mě vydíral, abych nevzdorovala.
"Aha," hlesla jsem. "Kdy odjíždíme? Kam?"
Smutně se pousmála. "Za dva dny. Ale kam ti neprozradím."
Přimhouřila jsem oči a založila jsem ruce na prsou. Poté jsem odkráčela do svého pokoje. Dveře jsem za sebou zabouchla. Dunivá rána rozechvěla okenní tabulky.
První dům, jenž si pamatuju, měl zelenou střechu. V paměti mi vyvstala vzpomínka na neutichající déšť. Když pršelo, dlouhé provazce bubnovaly na střešní okénko mého pokojíku. Ráda jsem sedávala na podlaze, poslouchala rytmus a sledovala každou kapku, co stékala z mého okna do okapů.
Barák s dřevěnou lavičkou pro staroušky. Už nevím, kolikátý byl. Poprvé jsem si tam odřela kolena. Spoustu dalších míst, kterým jsem měla říkat domov, si už nepamatuji.
Jako malá jsem se těšila na velké dobrodružství, které zboří svět. Očekávala jsem velkou vlnu, co smete všednost. Ačkoliv jsem nevnímala samotu, nebavilo mě hrát dětské hry sama se sebou. Schovávanou jsem hrávala jenom se stíny. Po těch letech, kdy mi sledování mých vrstevníků otevřelo oči, jsem sedávala na schodišti s tupým výrazem ve tváři.
Jedno vím jistě. Tenhle dům si budu pamatovat jako něco víc než 'ten se starým stromem'. Z nočního stolku jsem vzala do ruky fotku. Pohladila jsem moje bezstarostné já. Bylo mladší o pár měsíců. Vyfotilo se se Sashou, jež se stala mojí první kamarádkou, před šestnáctými narozeninami. Do té doby jsem se nikdy s nikým nekamarádila. Neměla jsem možnost s kýmkoliv se seznámit. Teta mi platila soukromé učitelky. Pořád dokola opakuje, že mým rodičům dluží, aby se mi dostalo výborného vzdělání. Nedůvěřuje státním školám. Byla jsem šťastná. Dokud jsem nepochopila, že si nemám s kým povídat.
Tenhle dům všechno změnil. Od základu.
Sasha. Holka z jiného koutu světa. Utápíme se v příbězích. Hodiny a hodiny spolu jen mlčíme. Tiše čteme. Pak si vykládáme dojmy a vztekáme se jedna na druhou, když prozradí děj. O sobě moc nemluvíme. Nechceme mluvit. Přesto k ní pociťuji hlubokou důvěru.
Přistihla jsem se v půli druhé krabice. Zamrkala jsem. Obsah mého stolu už byl napůl cesty do neznáma, zatímco já jsem se cítila připoutána k tomuto místu silnými řetězy. Povzdechla jsem si. Tělo mě přestalo poslouchat, sesunula jsem se na postel. Do očí se mi začaly řinout slzy, takže se můj pokoj ponořil do hloubky šmouh. Déšť vmetený do tváře stěhováním rozmatlal všechny barvy mého pokoje do jedné směsi.
Sluneční paprsky se mezitím rozplynuly do tmy. Červánky se vypařily, aniž bych si jich stačila všimnout - pořád jsem bez hnutí koukala do stropu. Za okny začali droboučcí pavoučci spřádat své drobné nitky mračen, černota se pomalu snášela na domy. Vyšvihla jsem se do sedu. Začala jsem si balit věci do krabic, které mi přichystala Doreen před dveře. Dosud jsem s ní nepromluvila.
"Sasho?" řekla jsem smrtelně vážně do telefonu.
Z druhé strany se ozývaly jen prapodivné zvuky z vysokoškolských kolejí a pár tlumených výkřiků na její spolubydlící. "Ano?" Oddychla jsem si.
"Jsi tam?" zahuhlala do telefonu.
"Jo, promiň," hlesla jsem, "s tetou odjíždíme."
Nechala jsem zprávu roztříštit s rachotem o realitu. Moc dobře jsem věděla, že to bude ještě skutečnější než doteď. Čekala jsem několik vteřin, než se z druhého konce ozvala reakce. Sasha zřejmě vstřebávala, co jsem jí právě řekla. Věděla o tom, jak jsem žila vždycky napůl připravená opět skočit s veškerými věcmi do krabic a uhánět k dalšímu pomyslnému domovu. Slyšela jsem každý její nádech.
"Co se stalo? Kdy? Kam?" vychrlila na mě zničehonic otázky, na které jsem neznala odpověď. Její přízvuk mě bil do uší a připomínal mi, že mi bude chybět víc, než si připouštím.
"Přeložili ji. Nevím kam, ani kdy, ale nebude to trvat dýl než dva dny. Můžeš zítra přijet?"
Okamžik se opět protáhl na několik týdnů, než mi sdělila, že kvůli děkanovi, který s ní potřebuje mluvit, nepřijede. Do tohohle domu pravděpodobně už nikdy. Tiše jsem přikývla, i když jsem věděla, že mě nevidí.

Rozloučily jsme se. Obě dvě jsme doufaly, že se spatříme ještě před odjezdem. Myslím, že už tehdy jsem věděla, že to není možný. Knihu s odřeným hřbetem jsem zabalila do tašky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 22:19 | Reagovat

Tak konstruktivně, jo? :-)

- "nevytáhl povědomí hlas" - spíš povědomý?
- "otisknuté na nespočet stránek" - kdo je otisknutý? pokud informace, tak "otisknutých", si myslím

Občas zvláštní formulace nebo konstrukce :-) třeba "zabodla studánky..."
"Do očí se mi začaly řinout slzy" - Z očí... si myslím, nebo "do očí... hrnout", řinou se ven

Myslím, že místo "dýl" by byla lepší varianta "déle".

Občas nějaké dle mě zbytečné slovo, ale nic zásadního - třeba "droboučcí pavoučci" mohou být bez toho "droboučcí", jednak už je  zdrobnělina slovo "pavoučci" a druhak tam máš hned na to "drobné nitky" - i ty by mohly být bez toho slova :-) Ale já teda, když píšu, tak sekám a řežu dost nemilosrdně, takže mám to nutkání i zde a můžeš kdyžtak ignorovat :-)

Jinak fajn. Trochu mě píchlo u srdce (z osobních důvodů), takže asi dobré, když to vyvolává emoce :-)

2 Marka Marka | Web | 16. dubna 2017 v 23:27 | Reagovat

[1]: Tvoje kritika je úplně parádní! Upozornila si mě přesně tam, kde to sama nevidím - snad protože jsem to psala sama. Moc děkuju. Jsem ráda, že to vyvolává pocity. Moc ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama