Vyhořet, nebo vyhasnout?

23. prosince 2016 v 14:52 | Marka |  Deník
Není lepšího příkladu, na kterém to vysvětlit než jsou právě tyto dvě slova: vyhořet, nebo vyhasnout?
Dlouho jsem nenapsala žádnou prózu. Moc bych si přála, abych našla opět inspiraci, chuť a pořádný nápad na povídku. Možná později i na knihu. Nedávno jste mohli číst na blogu rozhovor s bloggerkou (z blogu niternice.blog.cz), která vydala svou vlastní knihu. Já si ho přečetla a nakoplo mě to opět k tomu, abych se dala do plnění si velkého snu. Krom toho mi to pomohlo i k tomu uvědomit si, že velká nápověda, jestli člověk píše něco, z čeho by mohla vzejít kniha, je, že pokud to baví psát člověka samotného, tak to bude bavit i čtenáře samotné. Nikdy mě nenapadlo, nad tím takhle přemýšlet. Jsem moc vděčná za tohle vodítko ke snu.
Nevzdávám se, to já nikdy, ale potřebuju nakopnout. Nejde o lenost, nebo snad o nedostatek nápadů. Vždy mi všichni říkali, že umím poskládat slova, hrát s nimi symfonii, ovládat dojmy čtenáře, ale já poslední dobou pocit, že mi došla slova. Došly mi nápady, jak si hrát se slovy. Takže se ptám sama sebe: "Vyhořet nebo vyhasnout?" Bojím se toho, že už nemám, co bych světu řekla, ale pak se podívám na blog, kde píšu svoje myšlenky, kde dostávají konkrétní význam. Ožívají. A to mě okamžitě motivuje k tomu nepřestat rozvíjet svůj talent. Nemohu přestat psát, protože je to tak velká součást mě, že bych musela přestat existovat, přestat myslet, přestat cítit. Přestat žít.
Bojím se, že to lehce začalo tím, že jsem přestala číst, avšak pilně to napravuji a doháním. Je sice pravda, že moje povinná četba není úplně poctivá, i když se mi ty knížky ve většině líbí. Zkrátka mě tlačí především čas. Dlouho jsem nad tím vším přemýšlela. Možná prostě potřebuju rozepsat svůj mozek, nebo možná potřebuju jiný přístup. Každopádně blog jsem si založila právě kvůli tomu.


Chci psát. A blog mi pomáhá. I čtení knížek. Potom, co jsem si dovolila připustit si, že mám spisovatelskou krizi (protože jsem strašně velká spisovatelka, že jo), tak jsem si řekla, že bych měla udělat několik věcí, než budu psát knížku. A to:
  • Uvědomit si, co vlastně chci psát. Zní to tak strašně podivně, když se nad tím člověk zamyslí. Jasně, že když člověk něco začne psát, tak ve většině má prostě nápad, má vizi, ale pak když nad tím stráví několik hodin a zjistí, že už neví, jak dál pokračovat, začne přemýšlet, kde se stala chyba. Nebo proč to dál nejde. A třeba jednou u šesté hodiny psaní příběhu zjistíte, že musíte celý příběh překopat, že musíte předělat psychologii postav, příběhu… Žánr. A to je to, co musíme mít přece stoprocentně dané, nebo ne? Jak se z fantasy povídky může stát realistická komedie? Někde ty hranice musí být stanovené. Já vím, co chci psát, ale občas si asi prostě chci odfrknout od práce na spletitém příběhu, který si většinou vymyslím. Trochu jsem kvůli tomu na sebe naštvaná. Ale tohle si chci prostě ujasnit.
  • Člověk musí vědět, kde je jeho slabá stránka. Myslím si to, protože když ví, kde je, tak to může změnit, zlepšit. Já osobně, krom nenacházení nitě, nebo zapomínání, jak jsem měla příběh (píšu ho už přes dva roky a dá se říct, že jsem se stále nedostala přes první tři kapitoly, protože to musím celý předělat, aby to dávalo smysl), mám problém něco dotáhnout do konce, aniž bych přestala na půl roku na tom dělat, zpochybňování a hlavně musím lépe ovládnout psychologii. Přemýšlím kvůli tomu, že si přečtu Stendhala, protože on byl mistr v psychologii postav - zkrátka jeho postavy jsou unášeny vlnami rozkoší, vášní a zloby, zkrátka celou paletou lidských vlastností (ať už dobrých, či špatných). Poznala jsem to, když jsem zjistila, že všechny moje postavy mají stejný charakter, že všechny jsou čím dál víc podobné mě nebo sobě si navzájem. Taky omlouvám u každé postavy, proč je zlá, nebo proč spáchala to, co spáchala. Možná je to z racionálního pohledu na zákon o akci a reakci. Anebo protože mám k fiktivním postavám osobní vztah. Ve všech je asi kousek mě. Kousek dobra a pořádný kus zla. Možná nechci být zlá, ale bavilo by mě to. Co já vím, heh.
  • Důležitým faktem je, pro jakou cílovou skupinu chci psát. Nemůžu psát odborně pro dětský duše, nebo teenagerským slangem pro dospělé. Nikomu nebráním, ať si to přečte, ale mít nějakou představu je dobré.
  • Taky jaké období chce člověk zachytit. Osobně mě táhne krutý temný středověk, ale nezná všechny reálie, to bych už potřebovala pomoct i s popisem tehdejšího oděvu, anebo s popisem speciálních věcí. O historii už by pak nemuselo ani jít, když by to bylo smyšlené. Avšak nyní mám vymyšlený příběh z 21. století. Popravdě jsem na něm makala hodně, ale je napsaný v časové posloupnosti špatně, všechny postavy nemají dodrženou charakteristiku, taky děj graduje moc rychle. A to mám napsáno 5 kapitol.
  • Publikovat, nebo nepublikovat? Mnoho výhod a nevýhod. Možná o tom napíšu ještě nějaký článek, protože to stojí za úvahu.
  • Rozvržení práce. Pracovat pokaždé, když člověk má volných pět minut, nebo si nad tím sednout a pořádně zamyslet. Házet si nápady do šuplíku, nebo je využít hned, když je příležitost? Dokážete si představit, kolik já mám nápadů? Pak si člověk prostě ukousne moc velké sousto. Možná i články bych si měla psát dopředu a pak jen vyvěsit na web, ale já jsem na tohle taková nespolehlivá, líná - prostě mám dost výmluv.
  • Jak chceš, aby na čtenáře působily postavy? To je hodně důležité, nebo ne?
  • Vymyslet děj. Nevím, jestli je dobré vymyslet ho postupně, nebo celý najednou a pak ho celý napsat, ale člověk by měl vědět minimálně základní zápletku, začátek a konec. Jak se k němu dopracujete, je asi dost individuální.
Mohla bych vypisovat další a další věci, ale už teď jsem napsala delší článek, než jsem vůbec doufala, že napíšu. Popravdě musím říct, že zatím jsem neměla moc dojem, že moje články za něco stojí, ale tím, že budu psát často, jsem doufala, že mi to postupně půjde a vypracuju se na úroveň blogu, který je na titulní stránce. Ano, baví mě číst komentáře, lichotí mi návštěvy, ale mnohem radši bych se dozvěděla, že moje psaní někomu něco říká, že jsem dokázala něco malého, že jsem se zlepšila ve psaní natolik, že to čtou lidi, že je to baví. Ano, jsou to ambice a nejsou zrovna malé, ale možná chci jen uznání jediné věci, o které jsem přesvědčená, že umím. Naplňuje to můj život milionkrát víc, než učení se chemie. Možná jsem konečně připravená, že po několika měsících napíšu něco, co mě bude bavit. A když mě to bude bavit, tak to bude na správné cestě.
U tohohle článku mám pocit, že má co sdělit. Možná spíš mě samotné, než vám. Třeba si potřebuju udělat jen další seznam, protože já seznamy miluju a dlouho jsem žádnej nepsala, kde si utřídím myšlenky. Možná je to třeba pro to, abych byla schopná napsat velké dílo, protože v poslední době jsem koketovala i se žánry, které tak moc dobře napsat neumím. Fantasy jsem psala už od malička, takže v něm mám asi největší praxi. Nevěřili byste, jak moc diametrálně (nebo možná věřili) se liší v psaní fantasy, sci-fi, hororový nebo komický příběh (u tý komedie to asi chápete).
Taky mě napadlo, že bych vám psala osobní pohled na to, jak něco psát. Jasně, že jsem ještě nenapsala nic, co by stálo za nějakou velkou zmínku, ale napsala jsem toho hodně a vypracovala se na úroveň, která vyčnívá nad průměrem. Nechci se povyšovat, ale chválit se člověk musí. Sama o sobě jsem spíš typ člověka, který prochází častými návaly zdravé sebekritiky, takže jednou za čas mi to musíte odpustit. Stejně mi to většina lidí říká a já je nechci zklamat. Nevím moc o vytváření psychologie fiktivních postav a nechám si poradit, ale o poutavosti děje, popisech a věcech, na kterých záleží, ačkoliv to tak nevypadá, mám co vyprávět, protože jsem pracovala především tam. Nechám se poučovat od lidí, co mají mnohem více zkušeností, ale nebráním se debatě - ne o tom, kdo má pravdu, nebo větší pravdu. Prostě debatě o různých smýšleních a pohledech na věc. Možná se dočkáte již brzy mých hlodů a seznamů o psaní próz, povídek a já nevím čeho. Nic o poezii nečekejte, tam jsem jak sněhulák v létě.

Jsem ráda, že jsem se rozepsala, protože jsem ani nedoufala, že to přijde. Mám radost, že jsem konečně sdělila světu něco, co má hlavu a patu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 23. prosince 2016 v 17:27 | Reagovat

Na facebooku mám v "to se mi líbí" stránku "Deník spisovatelky" a je to celkem dost užitečná stránka. Slečna vlastní i blog :-)

Zase si na jednu stranu říkám, proč se řídit tím, jak to vypadá v jiných knížkách? Máš svůj vlastní styl, tak ho použij. Proč nepsat o historii a nezaplést do toho i toto století? Náhodou by to bylo zajímavé :-) Napsat knihu musí být těžké, ale spíš tak pro lidi, jako jsem já. Ty máš se slovy zkušenost, pár příběhů jsi napsala, i když nedokončila, ale přesto bys to zvládla líp. Vlastně... já vím, že ty tu knížku jednou napíšeš, takže ... co tu řešíme? :-D

2 Lady -A Lady -A | Web | 23. prosince 2016 v 19:20 | Reagovat

Především chci poděkovat za Tvou návštěvu u mě na blogu. :) Velmi mě to potěšilo a zároveň povzbudilo, že není nic tak horké, jak se na první pohled zdá.

Věřím, že svého snu docílíš, pokud si za ním pevně budeš stát. Nezapomeň, že pokud se ti začne tvůj vlastní cíl vzdalovat, tak změň strategii, ale NIKDY, NIKDY...se nevzdávej svého cílu.

Nyní bych Ti velmi ráda popřála krásné Vánoce a ještě krásnější svátky, které nastanou. Hlavně žádný stres, ale pouze relax, pojídání cukroví a koukání na pohádky či filmy. :-)

Určitě sem ještě zavítám, jsem si tím jistá. :)

S nejmilejším pozdravem,
Lady -A

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama