Prosinec 2016

Homo sapiens a předsudky

29. prosince 2016 v 21:31 | Marka |  Ostatní
Dlouho jsem nic na blog nenapsala, protože jsem moc nevěděla o čem psát. Raději nenapíšu nic, abych nepsala prázdná slova, anebo úplné bláboly. Jenže před chvílí jsem otevřela facebook, kde na mě vyskakují nerůznější obrázky ze skupin/stránek, které mám nalajkované. Jelikož jsem přivrženec tvrdších stylů (hudby, ke které se tak trochu váže i vkus oblíkání a životní styl) a obdivovatel různých zásahů do vzhledu, mám zeď na facebooku plnou dredů, tetování, piercingů a někdy až dost extrémních věcí. Sama o sobě by mi nevadilo mít něco z toho, nevadilo by mi, kdyby můj životní partner měl něco z toho (a že on to plánuje), avšak nemusel by zacházet až do krajností, které hraničí s mým vkusem. Ale pak tu jsou lidi, kteří smýšlejí absolutně opačně než já.
Je pravda, že mě občas překvapí, do jakých extrémů až lidská mysl zajde, ale je to jejich tělo, že? Jen se mi nelíbí, že naše společnost si říká vyspělá, když nejsou lidé schopni tolerance vystupování jedince, který chce být tak trochu jiný. Nelibí se mi, že někdo odsuzuje za to, že někdo nějak vypadá. Vždyť je to jejich tělo. Dokud to neuráží člověka okolo, nezasahuje to do naší svobody. Tak proč někoho schazovat? Já chápu, že jsme zvyklý, když se nám něco nelíbí, dát to najevo - a kde pak víc než anonymně (i neanonymně) na internetu -, ale není to tak trochu padlý na hlavu? Vždyť vy zajdete za roh a už o tom nic nevíte, zapomenete, že je nějaký člověk, kterému jste právě napsali, že je "fuj". Ale on to bude vědět ještě několik dnů/týdnů/měsíců/let poté. Tak proč se tím vůbec zabýváte?
Pak tu je ještě důvod, proč se někdo věnuje bodytuningu. Někdo chce vypadat jinak něž všichni ostatní, někteří chtějí být "in" (tzn. peříčko, nekonečno, lapače a ptáčci). Někdo si tím kompenzuje psychickou újmu, anebo se snaží přesvědčit, že všechno zvládne. Někdo miluje bolest. A vy nemůžete vědět, proč to dělá. Nedávno jsem četla na facebooku u extrémní fotky jedné ženy, jak je ošklivá, že to přehnala a tak. Mě se to taky nelíbilo. Měla na hlavě umělé implantáty jako rohy, potetovaný celý obličej a krk, jako by byla ještěrem, a několik piercingů. Ano, našlo se pár lidí, kteří ji neznají, kteří měli potřebu, psát do komentářů, které si v životě nepřečte, že by to neměla tak moc přehánět. Ale nevěděli, proč. Ano, spoustu zákroků podstoupit nemusela, ale chtěla. Její bývalý manžel jí rozbil obličej tak moc, že musela jí na plastickou operaci. Podle všeho žila v domácím násilí nějaký čas a nyní je vzorem pro ženy, které zažívají to stejné, že se z toho dostanou. Tetování pro ní bylo jedno z řešení, jak překrýt jizvy. Takže nakonec ji v komentářích museli i obdivovat, protože na tohle nemá jen tak někdo odvahu.
V dnešní době, kdy spousta lidí chce tetování, protože to je moderní, se stejně tyhle pokrytci najdou a mají tendenci schazovat ostatní. Chápu, když chce někdo poradit někomu lepšího tatéra, aby mu přetetoval hrůzu, co vznikla pod rukou nevzkušeného, ale zbytečně psát nekonstruktivní kritiku typu "blé" nebo "fuj", mi skutečně nepřipadá inteligentní. Takže proč si vlastně říkáme homo sapiens?

1. Tetování
Tetování může být taky extrémní, ale momentálně mám na mysli tetování, které nespadá do této kolonky. Každý to vidí jinak, ale pro mě to není extrém, dokud těch tetování není moc, anebo z vás není jedna velká potetovaná skrvna. Osobně se mi líbí i velká tetování a jedno mám už vymyšlené. Jednou si ho nechám vytetovat přes celé stehno. Myslím si, že by si člověk měl dávat tetování takové, aby ho neomrzelo po pár dnech. Takže se skrytým symbolem. Ovšem někdo si to chce nechat vytetovat, jen protože se mu to líbí a proti tomu nic taky nemám. Jen bych nechtěla na těle nosit do konce života něco, co tam má dalších milion lidí. Dokonce se mi líbí styl jednoho tatéra z Brna a plánuju, že mi to vytetuje on. Má i dobré návrhy. Tady je jeho instagram.
AlexMitchell Tattoo

Vertigo od Patrika Girgleho (můj názor)

26. prosince 2016 v 12:04 | Marka |  Rady, tipy
Vertigo od Patrik GirgleVertigo
Patrik Girgle

Protože ne každá kniha má být vzrušujícím dramatem, které vás nadchne tak moc, že nemůžete spát. Některé mají jen zanechat stopu ve vašich myslích. Vzpomeňte si, až vás zase nějaký příběh zklame.

Spoiler (jen lehce, ale přeci jenom - neprozdradím konec knihy, ale část příběhu)
Rozhodla jsem se napsat na blog o knížce. Nebudu to dělat asi často, protože nemám zas tolik času na čtení, ačkoliv čtu ráda. Tuhle knihu jsem dostala pod stromek (jak jinak taky, že jo) od sestry. Sestra slaví Vánoce ve Slovinsku, takže jsme to slavili již 22. 12. a já ji stihla přečíst do Štědrého večera. Kniha nesčítala mnoho stránek (140), a proto jsem ji měla přečtenou rychle. Nechtěla jsem ji mít ale přečtenou za jeden den a - upřímně - není to knížka přečtená na jeden nádech. Jenže mně se přesto líbila. Je napsaná poutavě, ačkoliv málokdo píše takovýmhle stylem, tak proč do prčic se čte tak pomalu? Možná proto, že člověk potřebuje chvíli na to, aby nad tím přemýšlel. A taky možná protože jsem od toho odbíhala, abych mamce mohla pomoct. Každopádně je to příběh o Dušanovi, který proplouvá životem. Není tam moc děje. Prostě popisování dospívání, nejistoty, nudy a prvních lásek, které formují naše vztahy do budoucna. Vertigo se mi líbilo, ačkoliv odplulo stejně nenápadně, jako připlulo. Stejně jako Dušanovy ryby, které rád chytal (něco podobného jsem četla na recenzích, takže to není z mé hlavy). Byl to přesně ten typ příběhu, který nemá silný děj, který nemá nic, co by připomínalo velké příběhy, ale nakonci vás mají zasáhnout pocity. A to se po přečtení epilogu autorovi neskutečně povedlo. Smíšené pocity, závrať, lítost, anebo touha vrátit se zpět na začátek. Myslím, že pokud budete mít možnost, měli byste si přečíst knihu. Protože ne každá kniha má být vzrušujícím dramatem, které vás nadchne tak moc, že nemůžete spát. Některé mají jen zanechat stopu ve vašich myslích. Stejně jako ryby a vertigo v knížce, tak i pocity pomaluju připlujoua zase lehce odplujou, ale na pamatovat si na ně budete. Vzpomeňte si, až vás zase nějaký příběh zklame.

Intr Vánoce

23. prosince 2016 v 21:31 | Marka |  Fotky
Na jsme spolu taky slavili Vánoce. Takhle si tam žijeme. Kájinka a Sárinka jsou na mě velice hodné a motivují mě. Mám je ráda, a proto jsem se snažila jim dát hezčí vzpomínky na Vánoce, než teď mají. Koukali jsme na filmy a dali jsme si minidárky. Ale to už jsem tu psala. Teď už nechci psát moc o Vánocích. Maximálně něco málo vyfotím. Těším se, až vyfotim nějaké zimní fotky.

Vyhořet, nebo vyhasnout?

23. prosince 2016 v 14:52 | Marka |  Deník
Není lepšího příkladu, na kterém to vysvětlit než jsou právě tyto dvě slova: vyhořet, nebo vyhasnout?
Dlouho jsem nenapsala žádnou prózu. Moc bych si přála, abych našla opět inspiraci, chuť a pořádný nápad na povídku. Možná později i na knihu. Nedávno jste mohli číst na blogu rozhovor s bloggerkou (z blogu niternice.blog.cz), která vydala svou vlastní knihu. Já si ho přečetla a nakoplo mě to opět k tomu, abych se dala do plnění si velkého snu. Krom toho mi to pomohlo i k tomu uvědomit si, že velká nápověda, jestli člověk píše něco, z čeho by mohla vzejít kniha, je, že pokud to baví psát člověka samotného, tak to bude bavit i čtenáře samotné. Nikdy mě nenapadlo, nad tím takhle přemýšlet. Jsem moc vděčná za tohle vodítko ke snu.
Nevzdávám se, to já nikdy, ale potřebuju nakopnout. Nejde o lenost, nebo snad o nedostatek nápadů. Vždy mi všichni říkali, že umím poskládat slova, hrát s nimi symfonii, ovládat dojmy čtenáře, ale já poslední dobou pocit, že mi došla slova. Došly mi nápady, jak si hrát se slovy. Takže se ptám sama sebe: "Vyhořet nebo vyhasnout?" Bojím se toho, že už nemám, co bych světu řekla, ale pak se podívám na blog, kde píšu svoje myšlenky, kde dostávají konkrétní význam. Ožívají. A to mě okamžitě motivuje k tomu nepřestat rozvíjet svůj talent. Nemohu přestat psát, protože je to tak velká součást mě, že bych musela přestat existovat, přestat myslet, přestat cítit. Přestat žít.
Bojím se, že to lehce začalo tím, že jsem přestala číst, avšak pilně to napravuji a doháním. Je sice pravda, že moje povinná četba není úplně poctivá, i když se mi ty knížky ve většině líbí. Zkrátka mě tlačí především čas. Dlouho jsem nad tím vším přemýšlela. Možná prostě potřebuju rozepsat svůj mozek, nebo možná potřebuju jiný přístup. Každopádně blog jsem si založila právě kvůli tomu.

Vánoce v Pardubicích

22. prosince 2016 v 15:39 | Marka |  Deník
Přes týden přežívám na intru v Pardubicích. Vánoce se tady diametrálně liší od těch našich na vesnici. Myslím to celkově - od lidí na veřejnosti, po naše soukromé Vánoce. Asi to je i tím, že jsem tu ve škole, tudíž samý stres, ale v čase Vánoc je všechno jinak. Možná to může působit jako přetvářka lidí okolo mě, avšak já jim na to kašlu. Nebudu si ničit náladu s lidmi, kteří jsou pouhými pozéry.
Nyní sedím ve škole - možná taky proto, aby to bylo ještě víc autentické. Nechci tu moc popisovat to, jak se slaví Vánoce (úplně se tomu nevyhnu), ale spíš náladu lidí. Nejraději bych to celé porovnala, ale zas vypichovat rozdíly nehodlám. Už jen proto, že by mě to nebavilo. Nevím, jak ten článek dopadne, ale doufám, že bude mít nějakou publikovatelnou formu.
(Ostatní jsem psala, když jsem přijela domů.)
V Pardubicích všichni lidi spěchají. Dřív jsem cítila ty Vánoce ve vzduchu mnohem intenzivněji, což je jeden z velkých paradoxů, co se týče mých Vánoc - ačkoliv paramo veškerou vůni přebije. Teď, když na mě křičí všude reklamy, všechno možné komerční pobízení a materialismus jako takový, mám pocit, že ty Vánoce už nemají kouzlo, že začínají být zbytečné. Lidi tu chodí naštvaní, nervózní. Nejsmutnější je to, že je to právě kvůli svátkům klidu a míru. Jenže to znamená, že jsou potřeba ještě víc než kdykoliv předtím. Vždyť by lidé měli být k sobě zdvořilí - nejen na Vánoce, ale proč s tím nezačít právě teď, v tomhle období? Ne ty Vánoce, kdy každý spěchá, avšak ten relax a pocit bezpečí domova. Na intru jsme pochopitelně se spolubydlícími oslavily Vánoce taky. Sice jedna spolubydlí nebyla na intru, protože dostala neštovice, ale s tou druhou jsme si udělali hezký večer. Po našem. Musím říct, že dárky nám vůbec nešlo, protože ani jedna neměla moc peněz na dávání dárků, Sára prostě neměla peníze na žádný dárky, takže ta nám je dát ani nemůže. Mně to nevadí, prostě si nadělíme vzpomínky, které nebudou tak smutné, nebo lítostné, jako je mají spolubydlící. Mám je strašně obě dvě ráda a tohle mě opravdu mrzí. Sáře jsem dokonce nabízela, aby strávila Vánoce u nás. Kdyby nebyla u přítela, byla rozhodnutá, že přijede. Takže z Vánoc v Pardubicích mě mrazí, ačkoliv tam není žádný sníh.
Dnes jsme ještě slavili Vánoce ve třídě. Poprvé jsem měla pocit, že jsme nějakým způsobem třída, ačkoliv nemám pocit, že bych tam zapadala. V poslední době přemýšlím nad tím, jestli tam mám nějaký větší kamarádky (kamarády tam máme jenom 3, protože jsme holčičí třída). Ale potom, jak se ke mně chovali dnes, mám pocit, že tam je několik lidí, co jsou rádi, že se mnou tráví čas. No nějaký to sociální trauma z tý třídy pociťuju, ale nic co by nebylo normální. Každopádně jsem dnes nešla do školy na sedmou, i když většina lidí šla, protože se mi nechtělo vstávat. Takže možná si můžu za to, že s nimi nedržím tak moc pohromadě, sama. Neřeším to, ale kvůli vám jsem si udělala graf. Haha.
Doma Vánoce trávíme spolu. Tenhle rok jede sestra na Vánoce na Slovinsko, takže budeme slavit Vánoce 2x s nejbližší rodinou, 1x se vzdálenější a pak jedu k přítelovi, abychom je oslavili spolu a s jeho maminkou. Možná ještě budou chtít jet někam k dalším příbuzným. Nejenže u nás, kde nejsou obchody a reklamní poutače, jsou lidi mnohem víc vstřícnější, ale mají i víc času si popovídat. Mám pocit, že doma jsou ty Vánoce mnohem lepší, klidnější. Méně materialistické a více o citech. Dokonce leckdo tu dárky sám vyrábí (dobře, tohle znělo tak trochu jak z vidlákova). Já sama jsem několikrát dala dárek, který jsem vyráběla. Mám je tu ráda, protože se cítím víc v bezpečí. Na město bych si zvykla, ale ne na shon okolo Vánoc, který tam panuje. Strašně mě to deptá a stresuje. Zvláště pak, když vidím, že spolubydlící dělá všechno pro to, aby její bližní a kamarádi (a kolikrát si to ani nezaslouží) měli radost, i když si nemůže dovolit moc utrácet peníze. O tom obětování se a radostí z maličkostí, o lásce... O tom jsou ty Vánoce, Vánoce doma.

Nevím, jestli tenhle článek je o něčem, ale asi jsem se potřebovala vypsat ze všech negací, co je okolo mě, co se týče Vánoc. Možná že až teď se můžu konečně těšit na Vánoce takovou tou dětskou radostí. Dnes mám totiž konečně dobrou náladu.

22x slovo Vánoce (+1 v závěru) ... Díky, že to nebudete počítat. Haha.

Kresby

20. prosince 2016 v 20:07 | Marka |  Jiné
Kdysi jsem svému příteli nakreslila pár těchto obrázků. Co měli evokovat? Myslím, že záleží na vašem osobním výkladu. Možná to je důvod, proč jsem se rozhodla napsat tento článek. Nechci dělat článek na pokračování, takže budu spoléhat na vaši chuť ke spolupráci. Chci, abyste se sami zamysleli nad tím, co ve vás ten obrázek probouzí za city a hlavně, jaký příběh nebo význam by se v něm mohl ukrývat. Nakonec vám samozřejmě prozradím, pokud to bude v mých silách, jak jsem vymýšlela určitý význam obrázku.

0.4 fotky - Vypsaná Fixa 13. 12. 2016

17. prosince 2016 v 20:17 | Marka |  Fotky
Přiložím nejdříve fotky, co fotila spolubydlící. Jsem na nich já, Kája a Sára (spolubydlící) a Kůča (kamarád Káji) s Vypsanou fixou. Na jedný jsem já, ale je to při koncertě, takže tam nic není. Dále můžete najít fotky od intráckýho fotografa.

intr-foto:

0.3 fotky - Vypsaná Fixa 15. 12. 2015

14. prosince 2016 v 17:54 | Marka |  Fotky
Já a Vypsaná Fixa:



Intrácký foto:



Vypsaná fixa 13. 12. 2016

14. prosince 2016 v 17:36 | Marka |  Hudba
Nebudu zastírat, že jsem se musela hodně kopat do zadku, abych překonala tu lenost. Opravdu se mi dnes nechce psát, jsem strašně ospalá, ale chci napsat článek o Vypsaný Fixe. Nejde o to, že bych neměla snad čas zítra, ale chci napsat plnohodnotný článek. Nejde o to, že bych zítra už zapomněla, co chci říct, ale zrovna když jsem nasycená barvitostí zážitku, nechci vás o to ochudit.
Někteří, pokud mě vystopovali z minulého blogu, už mohou vědět, že jsem na intru. Dávat odkaz svého intru na blog dávat z pochopitelného důvodu nebudu, ale přiblížím vám to v sérií článků, jak to tu vypadá, probíhá, možná něco málo o nabízených aktivitách a tak dále. Mám v plánu vám napsat, jak se spolubydlícími žijeme, nejednou, a tak začnu dnes právě koncertem Vypsané Fixy.
Myslím, že se nestává tak často, aby byl intr tak "demokratický", aby pořádal diskotéky a občas koncerty v sále v suterénu. Sál to není nic moc, ale ta domácí atmosféra je fakz sytá a barvitá, i když máte chuť některý spoluintráky pohřbít hluboko pod zem. Nicméně naše vychovatelka - ačkoliv je přísná, je taky moc hodná -, alespoň jestli jsem to dobře pochopila, má nastarost právě tyhle akce. Jelikož intr je v městě, kde začínalo hodně kapel, občas tu hrávají nektěré z nich. Vypsaná Fixa tu měla včera, v úterý 13. 12. 2016, svůj cca 17. koncert (já osobně jsem se zúčastnila jejich koncertu na intru podruhé - přidám fotky i z prvního koncertu minulý rok). Nedávno tu hráli i Ready Kirken, které jsem bohužel neslyšela, protože jsem byla pryč kvůli rovnátkům (ne, že by to byl úplně můj šálek kávy).
Každopádně dost okecávání a rovnou ke koncertu. To, že by tu Fixa měla hrát, jsem očekávala a nakonec jsem se dočkala prvních zvěstí čistě náhodou na domovní radě (ačkoliv donedávna jsem nebyla žádná fuknce na našem patře, takže jsem tam šla za naše patro pouze díky náhodě). Takže se ve mně vařila krev už týden dopředu, protože jsem se fakt na ně těšila. Samozřejmě jsem si přivezla svoje oblečení, který v zimě v Pardubicích nenosím, protože by mi byla zima. Koupila jsem si bílý lihový fix s nadějí, že by mi snad podepsal Márdi křiváka (kožená bunda - já mám teda koženkovou, ale čert to vem). Navečer jsme se spolubydlícími připravily a šly do hospody. Samozřejmě jsme si koupily sprite (protože čísník chtěl občanky).

Tygr - W. Blake

14. prosince 2016 v 16:48 | Marka |  Ostatní
Tento článek jsem se rozhodla napsat ještě před tím, než napíšu článek o tom, proč jsem si vybrala název blogu "Tiger's dreams". Nebudu zde vypisovat nějaký dlouhý román, ale poukážu na báseň, jejíž začátek můžete znát z televizního seriálu "Mentalista". Mám ráda tuhle báseň, protože mi říká spoustu věcí naráz. Kdykoliv ji slyším znovu, zamýšlím se nad tím tématem z jiného úhlu. Přilnula mi k srdci i tím, že jsem četla Tygří ságu od Colleen Huck. Když pominu jazyk, kterým byla báseň napsaná, mám ráda i symbol toho, co slova v jejím obsahu znamenají. Nevím, jestli to takhle dává smysl, ale důležité je, že je to pro mě úžasná báseň, jedna z nejlepších. Taky jsem se ji učila jednu dobu nazpaměť.
Myslím, že existuje více překladů, avšak já mám nejraději tento.

Tygr

W. Blake (1757 - 1827)
Přeložil Jiří Josek

Tygře, tygře planoucí,
Lesem černým za noci,
Čí ruka nesmrtelná
Stvořila krásu tak děsivou?

Kde oheň tvých očí plál?
U nebe či v jícnu skal?
Kdo na křídlech dal se v let
A trouf si pro něj doletět?

Čípak um a čí síla
Srdce tvé oživila?
A když to srdce začlo bít,
Kdo nebál se je uchopit?

Kdo do pece tvůj mozek dal?
A kladivem tě vykoval?
Na kovadlinu když tě nes,
Kdo nepocítil hrůzný děs?

Když hvězdy seslaly houf střel,
Pláč deště vesmír pozastřel,
Zda usmál se nad dílem svým?
Beránka tvůrce byl tvůrcem tvým?

Tygře, tygře planoucí,
Lesem černým za noci,
Čí ruka nesmrtelná
Tvou hrůznou krásu stvořila?

The Tigre

W. Blake
Tiger! Tiger! burning bright
In the forest of the night
What immortal hand or eye
Could frame thy fearful symmetry?

In what distant deeps or skies
Burnt the fire of thine eyes?
On what wings dare he aspire?
What the hand dare seize the fire?

And What shoulder, and what art,
Could twist the sinews of thy heart?
And when thy heart began to beat,
What dread hand? and what dread feet?

What the hammer? what the chain?
In what furnace was thy brain?
What the anvil? what dread grasp
Dare its deadly terrors clasp?

When the stars threw down their spears,
And watered heaven with their tears,
Did he smile his work to see?
Did he who made the lamb make thee?

Tiger! Tiger! burning bright
In the forests of the night,
What immortal hand or eye
Dare frame thy fearful symmetry?